Obdobně jak tomu bývá v případech práva obrátit se na soud či jiný orgán s opravným prostředkem, i v případě Evropského soudu pro lidská práva příslušná právní norma stanoví lhůtu, ve které je možno tak učinit. V případě individuální stížnosti na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tuto lhůtu upravuje článek 35 odst. 1 Úmluvy, podle kterého, co se týče lhůty, může soud posuzovat stížnost podanou ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí.

Ve stručnosti lze konstatovat, že lhůta k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva běží ode dne, kdy byli stěžovatel nebo jeho právní zástupce dostatečně seznámeni s konečným vnitrostátním rozhodnutím. Zpravidla tato skutečnost nastane doručením takového rozhodnutí nebo jeho veřejným vyhlášením a znamená počátek běhu šestiměsíční lhůty k podání stížnosti.

Poněkud nejednoznačný pak až donedávna byl výklad konce šestiměsíční lhůty. Vnitrostátní procesní předpisy členských států Rady Evropy totiž v některých případech stanoví, že pokud konec lhůty připadá na den pracovního klidu, pak lhůta končí prvním následujícím pracovním dnem. K otázce, zda se toto pravidlo uplatní i v případě lhůty počítané podle Úmluvy se nakonec Evropský soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ve věci Sabri Güneş proti Turecku ze dne 29.6.2012. V tomto rozhodnutí Evropský soud dospěl k závěru, že k vnitrostátní praxi o konci lhůty nelze v řízení před Evropským soudem přihlížet. Konec lhůty k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva proto nastane i v den pracovního klidu.

Zachování lhůty k podání stížnosti Evropský soud posuzuje podle poštovního podacího razítka a data na něm uvedeného. Postačí tedy, aby stížnost byla Evropskému soudu odeslána před uplynutím lhůty.

K budoucí praxi Evropského soudu nutno podotknout, že Výbor ministrů Rady Evropy přijal dne 16.5.2013 patnáctý protokol k Úmluvě, kterým, poté co nabude účinnosti, dojde ke zkrácení nynější šestiměsíční lhůty na čtyřměsíční.